Pavel Landovský se v knize vzpomínek, v níž se zpovídá Heleně Albertové, zcela čtenářům otevírá. Opravdu na sebe prozrazuje téměř vše – a nejen na sebe. Vypráví o svém dětství – už tehdy prý byl pěkný rošťák! Svědčí o tom zápisy z deníčku, který mu od prvních školních dnů vedla jeho babička. Netají nic ze svých hereckých začátků a posléze velkých úspěchů v pražském Činoherním klubu. Bez zábran popisuje, jak prožíval emigraci v Rakousku a s jakými pocity se vracel domů, do Prahy. Ve svém vyprávění je naprosto upřímný a k řadě svých tehdejších i současných přátel velmi kritický. Čtenářům se představuje nejen jako „kašpar“, ale i jako autor divadelních her.